5.kapitola - Návrat

12. dubna 2011 v 18:27 | DelusH |  Dance of Death
5.kapitola - Návrat


Byl poslední únorový den a ještě stále bylo docela chladno, na větvích stromů se už, ale netřpytil sníh, tentokrát byly naprosto holé, jako by čekaly na příchozí jaro s otevřenou náručí. Ve vzduchu byl cítit svěží vánek, který si pohrával s vlasy každého účastníka, tohoto přicházejícího jarního počasí. Také bylo ve vzduchu cítit něco, co jen jedna osoba v Dallawile mohla cítit. Bylo to něco zvláštního a tak trošku tajemného, něco co ji připomínalo minulost. Něco co doslova lákalo …


Alexandra seděla ve svém houpacím křesle a přes sebe měla přehozenou svou temně fialovou deku, na nohou měla fotoalbum sebe a své sestry Annabelly, zrovna byla u fotky, kdy spolu slavily 5. narozeniny, když v tom se vzedmul venku vítr a bouchnul do okna, až se malinko lekla a otočila hlavu, k oknu. Co, že se to vlastně venku děje? Jen nechápavě zakroutila hlavou a pak zase opřela o opěradlo houpacího křesla a otočila o stránku dál, byly na ní zase obě dvě … roztomilé, malé, blonďaté holčičky s copánky, kterak se skláněly nad dortem se šesti plápolajícími svíčkami, na hlavě měly narozeninové čepičky a právě se chystaly sfouknout svíčky a něco si přát., Vypadaly tak šťastně, v té době jim nic nechybělo. Zadívala se na tu fotku a pak ji vytáhla z fotoalba a koukla na ni zblízka, najednou měla pocit, jako by se ty holčičky na ni usmívaly, jakoby ji chtěly něco povědět, najednou si všimla, jak na ni ta malá Annabell mrká. Sama zamrkala očima a pronesla udiveně. "Co to?" znovu se na fotku podívala a řekla. "Sakra, už blázním! Asi jsem toho vína vypila moc." Vedle houpacího křesla na malém dřeveném stolku měla láhev červeného vína, které bylo z půli prázdné, vedle byla sklenička na delší stopce a v ní nalité rudé víno. Alexandra nebyla ta, co by pila víno často, ale vždy o svých narozeninách si dala lahvinku a připíjela tak své už tolik let nezvěstné sestře na zdraví. Vzpomínala na ty doby, kdy spolu seděly u velkého čokoládového dortu se šlehačkou, ládovaly a smály se. "I když čas plyne dál, vzpomínky zůstávají a nezapomínají se." Řekla známou větu své babičky Evelíny, A založila fotku zpátky do fotoalba a položila ho na stůl, vzala si skleničku vína, nadechla se a řekla. "Šťastné narozeniny, sestřičko!" V ten okamžik, se ozvala příšerná rána, vítr rozbil sklo z okna a na zemi v pokoji najednou ležely střepy, z okna, které bylo teď na cimprcampr, foukal docela ledový vítr. Najednou uslyšela známou melodii, která jako by se linula větrem, otočila hlavu a promluvila s překvapivým a trošku udiveným tónem v hlase. "Annabell?" Najednou bylo ticho po známém zvuku ani památky. "Vážně, dneska už blázním." S těmito slovy se vydala k oknu, dřepnula si ke střepům, aby je posbírala, ovšem v tom okamžiku se řízla, najednou měla celou ruku od krve, nesnášela pohled na krev, ale dneska na ni koukala, jako by snad byla přikovaná k podlaze a očima nemohla uhnout ani o píď. Dřív by cítila příšerný odpuzující pach krve a už jen z toho by se jí zvedal žaludek, ale dneska na ni jen zkoumavě hleděla, jako dítě, které prvně vidí něco úžasného a nemůže z toho spustit zrak. Najednou pocítila, za sebou něčí přítomnost, cítila její vůni, dokonce slyšela v mysli známou melodii, byla šťastná, ale bála se otočit, co kdyby to přece jen nebyla pravda? … Když v tom na ni ta dotyčná promluvila, měla naprosto zvonkový hlas, takový, který Alexandra nemohla znát. "Alex … copak mě ani nepřivítáš? Pronesla s trošku samolibým úsměvem ve tváři a založila si ruce na prsou. Tentokrát se už Alexandra přinutila otočit se a pak ji spatřila, stála tam jako by na ni ty léta, nezanechaly jedinou vrásku. I přesto byla jiná, než jakou ji Alex znávala. Měla čokoládově hnědé delší vlasy a její oči byly temné jako ta nejtemnější noc, kterou v Dallawile, kdy zažila. Její pleť byla dokonale bledá, chvílemi se jí zdálo, že se snad třpytí. Na sobě černé džíny a jemně oranžový rolák ke krku, na hlavě se jí tyčila čepice se stejným odstínem jako její rolák a na nohou měla černé kozačky na zavazování. Stála tam a dívala se na ni s rukama založenými na prsou a drobet se usmívala. Teprve teď se Alex přinutila promluvit a skrz z její zuby se vydraly slova. "Annabell, jsi to ty?!" Stále nemohla uvěřit vlastním očím. Je to vážně ona? Je tady žívá z masa a kostí, nebo je to jen sen. "Ne, nejsem sen, jsem skutečnost." Odpověděla jí AnnaBell na její nepoloženou otázku. "Jak, jak … ?" Chtěla se zeptat, jak to, že je tady? A kde se tu vzala, ale najednou spatřila v jejích očích, něco jako hněv a touhu v jednom, její oči teď hrály temně černou barvou a bylo jí vidět, jak v nich šlehají plameny. Zdálo se jí, že se na ni dívá, jak na kořist. "Co to děláš?!" Zeptala se, a pak spočinula na své teď už doslova zakrvácené ruce, najednou uslyšela, jak se z Annin úst ozvalo zavrčení, teprve teď si všimla, že její zakrvácenou ruku hypnotizuje pohledem. Panebože!!! Znělo ji v hlavě, ale nepohnula se ani od centimetr, jakoby ji někdo poručil, aby stála a vůbec se nehýbala. "Annabell! Nech toho! Nekoukej, na mě takhle!! "Draly se z ní příkazy jeden za druhým. Annabell, ale na ně vůbec nereagovala, už, už popošla pár kroků vpřed ke své sestře, když v tom uslyšela klíčky v zámku, v ten moment koukla na svou sestru a pak dodala. "Vrátím se." S těmito slovy zmizela a Alex se zatmělo před očima a všechno bylo ta tam.
Pokračování příště …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama